Lidé také umí lízat ruce

Mladá žena strávila noc sama ve svém bytě na sídlišti, ale klidná noc to rozhodně nebyla. Z dálky doléhaly hlasité zvuky, které ji několikrát probudily a naplňovaly neklidem. Vždycky ale jen natáhla ruku z postele, a když ucítila známé olíznutí od svého psa, znovu klidně usnula. Ráno se rozespalá vydala do koupelny – a tam ji čekal šok. Její věrný pes ležel mrtvý a rozkuchaný a na zrcadle bylo krví napsáno: „Lidé taky umí lízat ruce.“

Původ a vývoj pověsti

Tato pověst se výrazně zapsala do českého folkloru především díky překladu Palmenfeltovy sbírky beletrizovaného dětského folkloru z roku 2005, kde se objevila pod názvem „I lidé dokážou olizovat ruce.“ Přesto se na našem území vyprávěla již dříve – například ve verzi z roku 2004. Nejstarší mezinárodně zaznamenané verze pocházejí z USA, kde je pověst známá jako “The Licked Hand” nebo “The Doggy Lick.”

Vývoj této legendy je dobře sledovatelný. V 60. a 70. letech se její děj odehrával hlavně na venkově a hlavními postavami byly děti. Například jedna starší verze vypráví o dívce z farmy, která zůstane na farmě sama se svým psem. V noci ji děsí zvuky a kapání, ale vždy se uklidní olíznutím ruky. Ráno najde psa mrtvého a na zrcadle vzkaz: „Lidé také dokážou lízat, víš!“

Jiná varianta z Texasu má jako hrdinku namyšlenou dívku, která nechce spát s ostatními na přespávačce. Když se ráno probudí, najde všechny ostatní dívky i svého psa brutálně zavražděné. Krví je na zdi napsáno klasické varování, které se opakuje napříč verzemi.

Další známá podoba pověsti byla zaznamenána vysokoškolákem v roce 1967. Dvě dívky zůstaly přes noc samy doma, protože rodiče někam odjeli. S obavami z vraha, který měl řádit v okolí, si k sobě do pokoje vzaly psa na hlídání. Uprostřed noci se jedna z dívek probudila, ale když ucítila známý dotek psího jazyka na ruce, uklidnila se a znovu usnula. Ráno našla svou přítelkyni mrtvou s podříznutým hrdlem – stejně jako psa. Po dvaceti letech obdržela dopis s mrazivým vzkazem: „Měl jsem šanci už tehdy. Přijdu. Nejen psi umí lízat.“ Nezvykle dramatický a otevřený závěr této verze byl dost nejspíš ovlivněn poetikou televizních a filmových thrillerů.

Od 80. let se děj přesouvá ke starším vypravěčům, hlavními hrdinkami jsou spíše dospělé ženy bydlící o samotě.

Tato pověst často splývá s jinou známou městskou legendou – „Rozsvěcet se nevyplácí.“ Obě sdílí motiv osamělé dívky, temné noci, přítomnosti vraha a děsivého vzkazu objeveného až ráno. Struktura příběhů je podobná: hrdinka si neuvědomuje hrozbu v reálném čase, teprve ráno se ukáže, jak blízko smrti byla. Motiv bezpečí narušeného ve vlastním domově, stejně jako šokující pointa, kdy se ukáže, že hrdinka žila vedle nebezpečí celou noc.

Comic Page

„Lidé také dokážou lízat ruce“ je poslední ze tří komiksů, které jsem ilustrovala – a zároveň ten, který mi zabral nejméně času. Nejen díky kratšímu rozsahu, ale hlavně proto, že jsem už měla jasno v tom, co dělám. Díky zkušenostem z předchozích projektů jsem dokázala pracovat efektivněji, rychleji se rozhodovat a přesně věděla, jaký styl a přístup chci zvolit.

Barevně jsem se rozhodla pro kombinaci oranžových a hnědých tónů. Tato urban legenda pro mě měla zvláštní význam – pamatuji si, jak jsme si ji s kamarády jako děti vyprávěli a pak nemohli usnout. Zvolené barvy tak evokují vzpomínku, nostalgii a pocit „zamlžené minulosti“ – něco jako oranžový filtr na starém snímku. Chtěla jsem tím vystihnout, jak si příběh pamatuju já, a myslím, že se mi podařilo ten pocit předat i dál.

V tomto komiksu jsem opět využila 3D model – tentokrát pouze pro pokoj, ve kterém se celý děj odehrává. Psa jsem kreslila s pomocí referencí, abych dodržela základní anatomii. Často jsem si při kreslení usnadňovala práci opakovaným použitím framů – například když postava leží ve stejné poloze, ale změní se výraz v očích. Místo kreslení celé scény znovu jsem jen upravila detaily, což výrazně šetřilo čas a nijak nenarušilo kontinuitu vyprávění.

Celkově mi tvorba tohoto komiksu zabrala přibližně 10 hodin – oproti prvním dvěma je to obrovský rozdíl. A právě proto na něj zpětně pohlížím s velkou spokojeností. Podařilo se mi předat přesně tu atmosféru, jakou jsem si přála, a zároveň ho vytvořit s jistotou a nadhledem, který jsem při prvních pokusech ještě neměla.


Ivan Mackerle, Petr Janeček: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, Paseka 2003