Lidé také umí lízat ruce

Mladá žena strávila noc sama ve svém bytě na sídlišti, ale klidná noc to rozhodně nebyla. Z dálky doléhaly hlasité zvuky, které ji několikrát probudily a naplňovaly neklidem. Vždycky ale jen natáhla ruku z postele, a když ucítila známé olíznutí od svého psa, znovu klidně usnula. Ráno se rozespalá vydala do koupelny – a tam ji čekal šok. Její věrný pes ležel mrtvý a rozkuchaný a na zrcadle bylo krví napsáno: „Lidé taky umí lízat ruce.“

Původ a vývoj pověsti

Tato pověst se výrazně zapsala do českého folkloru především díky překladu Palmenfeltovy sbírky beletrizovaného dětského folkloru z roku 2005, kde se objevila pod názvem „I lidé dokážou olizovat ruce.“ Přesto se na našem území vyprávěla již dříve – například ve verzi z roku 2004. Nejstarší mezinárodně zaznamenané verze pocházejí z USA, kde je pověst známá jako “The Licked Hand” nebo “The Doggy Lick.”

Vývoj této legendy je dobře sledovatelný. V 60. a 70. letech se její děj odehrával hlavně na venkově a hlavními postavami byly děti. Například jedna starší verze vypráví o dívce z farmy, která zůstane na farmě sama se svým psem. V noci ji děsí zvuky a kapání, ale vždy se uklidní olíznutím ruky. Ráno najde psa mrtvého a na zrcadle vzkaz: „Lidé také dokážou lízat, víš!“

Jiná varianta z Texasu má jako hrdinku namyšlenou dívku, která nechce spát s ostatními na přespávačce. Když se ráno probudí, najde všechny ostatní dívky i svého psa brutálně zavražděné. Krví je na zdi napsáno klasické varování, které se opakuje napříč verzemi.

Další známá podoba pověsti byla zaznamenána vysokoškolákem v roce 1967. Dvě dívky zůstaly přes noc samy doma, protože rodiče někam odjeli. S obavami z vraha, který měl řádit v okolí, si k sobě do pokoje vzaly psa na hlídání. Uprostřed noci se jedna z dívek probudila, ale když ucítila známý dotek psího jazyka na ruce, uklidnila se a znovu usnula. Ráno našla svou přítelkyni mrtvou s podříznutým hrdlem – stejně jako psa. Po dvaceti letech obdržela dopis s mrazivým vzkazem: „Měl jsem šanci už tehdy. Přijdu. Nejen psi umí lízat.“ Nezvykle dramatický a otevřený závěr této verze byl dost nejspíš ovlivněn poetikou televizních a filmových thrillerů.

Od 80. let se děj přesouvá ke starším vypravěčům, hlavními hrdinkami jsou spíše dospělé ženy bydlící o samotě.

Tato pověst často splývá s jinou známou městskou legendou – „Rozsvěcet se nevyplácí.“ Obě sdílí motiv osamělé dívky, temné noci, přítomnosti vraha a děsivého vzkazu objeveného až ráno. Struktura příběhů je podobná: hrdinka si neuvědomuje hrozbu v reálném čase, teprve ráno se ukáže, jak blízko smrti byla. Motiv bezpečí narušeného ve vlastním domově, stejně jako šokující pointa, kdy se ukáže, že hrdinka žila vedle nebezpečí celou noc.

× × ❮ ❯

„Lidé také dokážou lízat ruce“ je poslední ze tří komiksů, které jsem ilustrovala – a zároveň ten, který mi zabral nejméně času. Nejen díky kratšímu rozsahu, ale hlavně proto, že jsem už měla jasno v tom, co dělám. Díky zkušenostem z předchozích projektů jsem dokázala pracovat efektivněji, rychleji se rozhodovat a přesně věděla, jaký styl a přístup chci zvolit.

Barevně jsem se rozhodla pro kombinaci oranžových a hnědých tónů. Tato urban legenda pro mě měla zvláštní význam – pamatuji si, jak jsme si ji s kamarády jako děti vyprávěli a pak nemohli usnout. Zvolené barvy tak evokují vzpomínku, nostalgii a pocit „zamlžené minulosti“ – něco jako oranžový filtr na starém snímku. Chtěla jsem tím vystihnout, jak si příběh pamatuju já, a myslím, že se mi podařilo ten pocit předat i dál.

V tomto komiksu jsem opět využila 3D model – tentokrát pouze pro pokoj, ve kterém se celý děj odehrává. Psa jsem kreslila s pomocí referencí, abych dodržela základní anatomii. Často jsem si při kreslení usnadňovala práci opakovaným použitím framů – například když postava leží ve stejné poloze, ale změní se výraz v očích. Místo kreslení celé scény znovu jsem jen upravila detaily, což výrazně šetřilo čas a nijak nenarušilo kontinuitu vyprávění.

Celkově mi tvorba tohoto komiksu zabrala přibližně 10 hodin – oproti prvním dvěma je to obrovský rozdíl. A právě proto na něj zpětně pohlížím s velkou spokojeností. Podařilo se mi předat přesně tu atmosféru, jakou jsem si přála, a zároveň ho vytvořit s jistotou a nadhledem, který jsem při prvních pokusech ještě neměla.